Veselíčko

Škola jako most mezi přírodou a pokrokem

Škola ve Veselíčku byla odjakživa neodmyslitelně spjata se životem ve vesnici a okolní krajinou. To, co dnešní odborníci z ministerstev propagují jako moderní environmentální výchovu, bylo v praxi zdejší venkovské školy přítomno již před staletími. Historicky se zde totiž vždy vycházelo z přirozeného soužití s tím, co poskytovala obec, pole a les. Místní kantoři připravovali své žáky nejen v souladu se vzdělanostními požadavky, ale především pro praktický život.
Nadčasovost zdejšího přístupu nejlépe vystihují slova pana řídícího učitele z roku 1908: „Základy vzdělání jsou od nejstarších dob: čtení, psaní, počítání jsou základními kameny, které nečiní člověka učeným, ale činí jej schopným, aby učeným stát se mohl. Škola musí kráčeti s duchem času, musí podávati více, neb svět nestojí, nýbrž stále obrovitými kroky spěchá ku předu.“

Od krejčovského mistra k moderní instituci

Pohled do hluboké historie nám prozrazuje, že děti z Veselíčka původně docházely do Oseka, kde byla škola otevřena již od roku 1622. Vlastní škola „na Chňórách“ ve Veselíčku byla založena v roce 1788, tehdy ještě jako skromná jednotřídka. Prvním učitelem se stal Václav Kopeček, který byl zároveň krejčím a toto řemeslo provozoval souběžně s vyučováním.
Po něm nastoupil Fabián Lipner, za jehož působení školu postihla tragédie – 1. srpna 1834 budova vyhořela. Obětavostí místních však byla již do konce července 1835 postavena nová jednopatrová budova. Mezi další významné osobnosti, které formovaly vzdělanost ve Veselíčku, patřili Josef Šich, Ferdinand Fröhlich (působící v letech 1853–1865), Václav Schmied nebo Josef Kněžíček. Poslední jmenovaný, jenž zde učil v letech 1865–1889, byl mimochodem vůbec prvním učitelem s řádným pedagogickým vzděláním.

Nová škola pro nové století

S příchodem 20. století vyvstala potřeba modernějšího zázemí. V roce 1905 obec zakoupila dva domky (č. p. 67 a 96), stará budova byla na podzim téhož roku zbourána a vzápětí se rozběhla stavba zcela nové školy. Plány odpovídaly tehdejším nejmodernějším požadavkům na vzdělávání, o čemž svědčí fakt, že se v budově učilo bez výraznějších přestaveb až do roku 1984.
Škola žila spolu s republikou. V roce 1917 byla rozšířena na trojtřídní a v roce 1926 do ní byl zaveden obecní telefon. Budova však bohužel nesloužila vždy jen dětem. Během světových válek v ní byli ubytováni vojáci. V dramatickém roce 1945 se zde v krátkých rozmezích střídaly válčící strany – pobývali tu Vlasovci, Němci i Rusové, vojáci i zajatci, zdraví i ranění.

Poválečný rozvoj a éra „Akcí Z“

Po válce se správy školy ujal Julius Nádvorník, který zde dříve působil jako učitel a stal se jedním z nejdéle sloužících pedagogů v historii obce. Zajímavou kapitolu tvoří léta 1951–1958, kdy do školy docházely i řecké děti z dětského domova na zámku, které měly zpočátku dokonce vlastního řeckého učitele.
Šedesátá a sedmdesátá léta se nesla ve znamení modernizace. V šedesátých letech dostaly třídy parkety a splachovací toalety. V roce 1969 vystřídal dlouholetého ředitele Nádvorníka (který ve škole s krátkou přestávkou působil 28 let) Rostislav Pospíšil. Pod jeho vedením a díky obrovskému nasazení občanů v „akcích Z“ prošla škola v sedmdesátých letech nutnou renovací střechy a fasády. SRPŠ zmodernizovalo šatny, vznikla sborovna a kabinety. Budova byla napojena na ústřední topení a vznikla školní jídelna, kam se dovážela teplá strava ze zámku. Interiér se změnil k nepoznání – staré lavice nahradily stolky se židlemi a přibyly nové tabule i samostatná ředitelna.

Konec jedné éry a nový začátek

Rozvoj techniky a tlak na rušení malotřídek v době socialismu nakonec osud školy zpečetily. I přes výbornou pověst a péči, kterou obec škole věnovala, došlo v roce 1984 k jejímu uzavření. Děti byly převedeny do spádových škol a budova, postavená z píle a dřiny předků, začala sloužit potřebám MNV a sociální péči pro důchodce.
Přestože se zastupitelstvo po roce 1989 neúspěšně pokoušelo klasickou výuku do Veselíčka vrátit, budova rozhodně neosiřela. Dnes je stále živým centrem obce – sídlí zde obecní úřad, pobočka České pošty, keramická dílna a klubovna. Tradice vzdělávání pokračuje díky Komunitní škole, která zde pořádá akce pro děti i dospělé, čímž budova i po 120 letech naplňuje svůj původní účel.